FORGIVE AND BE FREE

"Největší objetí lásky, kterého jste schopni, je vaše úplné objetí sebe sama. Tehdy si uvědomíte, že právě objímáte celý vesmír a všechno a všechny bytosti v něm." - ADYASHANTI

Odpuštění, slovo, které často užíváme a slýcháme, čin, ke kterému se uchylujeme tak málo. Určitě každý z vás zažil pocit, kdy ho jeho -blízký- člověk zklamal. Neustále si v hlavě opakujeme ten okamžik, kdy nám bylo ublíženo, kdy jsme byli zklamáni... Z těchto pocitů ovšem vzniká negativní energie, která tímto směrem ovlivňuje i náš život. Abychom se mohli znovu nadechnout, musíme se rozloučit s minulými křivdami, které nám byly učiněny. 

Žijeme ve světě, který je tvořen naší minulostí, přítomností i budoucností. Problém nastává v okamžiku, kdy začneme svoji pozornost zaměřovat spíše na minulé skutky než na to, co se děje právě teď, v přítomném okamžiku. Neustále se sžíráme něčím, co už nejsme schopni ovlivnit. Neustále viníme ať už sebe či druhé za pochybení, kterých jsme se dopustili my sami, nebo kterých se dopustili oni. Štěstí, to je to, co zažíváme teď a tady. Dokážeme být ale opravdu šťastní, když jsme zamotáni do sítí minulosti?

Dokážeme ale odpustit? Mnozí z vás by možná v tuto chvíli namítli, že tím, že někomu odpustí, projevují svou vlastní slabost. Že akt odpuštění je projevem jejich nepevné vůle apod. Ale není tomu právě naopak? Není odpuštění tím, co nás osvobodí, co odnese pryč ty skutečnosti, které nám v minulosti ublížily? Neprojevujeme právě odpuštěním spíše svou sílu a odvahu, neboť tak dáváme najevo, že jsme schopni žít přítomností. Tak jako má člověk právo dělat chyby a že je také dělá, má také právo na odpouštění. Tím nechci tvrdit, že se máte s člověkem, který vám opravdu hodně ublížil i nadále stýkat a užívat si s ním chvíle nad šálkem kávy, tohle totiž není odpuštění. Odpouštění je jen a pouze to, že se přestanete zabývat minulostí, která nahlodává vaši současnou stabilitu.

Možná žijeme v domnění, že ponecháme-li jedince v neustálém pocitu křivdy, trestáme ho za bolest, kterou nám způsobil. Máme radost z toho, že se musí neustále užírat vzpomínkami na své chování.  Možná tady platí ono "sdílená bolest, menší bolest"? Ve skutečnosti se ale těmito vzpomínkami zaobíráme primárně my sami. Možná dotyčný jedinec už dávno zapomněl a my jej stále ve své hlavě viníme, neustále se necháváme strhávat tou bolestnou zkušeností. Tím, že nejsme schopni odpustit, se točíme neustále v kruhu, v kruhu, který nás ubíjí, který nás vysává, který nám brání ve štěstí.  

A co teprve když přijde řada na odpuštění sobě samému! Umíme to? Mnohdy je to komplikovanější než odpustit druhému člověku. Proč? Jsme zvyklí se trestat, jsme zvyklí uvažovat podmínečně: "Až zhubnu, budu...; Až budu vydělávat peníze, tak...; Pokud mě miluješ, tak...". Princip odměny a trestu a tento způsob myšlení v nás zakořenili už rodiče. Určitě si vzpomínáte na situace, kdy k vám rodiče přišli s větou: "Pokud budeš mít na vysvědčení pěkné známky, dostaneš XY"... a nedej bože, když jste přinesli domů kouli. A není neustálé si připomínání našich chyb také určitým druhem trestu? Prosím, přestaňte se trestat. Přestaňte žít jen pokud... Ale o tom zase někdy příště!

K zamyšlení se nad problém odpuštění mě mimo jiného vedla také kniha od Any Holub Odpusť a buď volný (Forgive and Be Free). Na obálce knihy autorka uvádí: "Odpuštění vás uzdraví, osvobodí a přesune váš život do oblasti úplně nových duchovních darů a zázraků...Naučte se odpouštět sobě i ostatním, se soucitem pohlédněte na svou minulost, objevujte hluboký a uzdravující přínos uvolnění myšlenek i citů a nově získané vyšší vědomí."

A jak to máte s odpuštěním vy? Jste schopni odpouštět?